Vesnice Lukavec byla k 1. 4. 1976 provedenou integrací připojena k městu Fulnek.
Lukavec s nadmořskou výškou 345 m n. m. leží na jedné z vedlejších silnic z Fulneku ve vzdálenosti asi 5 km severně od jeho centra a 6,5 km západně od Bílovec.
Územím s členitým reliéfem s vrchem Radešovkou (412 m n. m.) protéká středem Lukavce potok Gručovka. Potok se vlévá ve Fulneku do tamního Husího potoka, který dále ústí do řeky Odry, která patří do baltského úmoří.
Ves je součástí přírodního parku Oderské vrchy. Lukavec stejně jako Děrné, Dolejší Kunčice, Jílovec a Kostelec leží ve Slezsku. Na Moravě se kromě Fulneku nacházejí ještě Jerlochovice, Jestřabí, Pohořílky a Stachovice, zatímco v případě Vlkovic dělí historická hranice sídlo na moravskou a slezskou část. Z toho vyplývá, že se katastrální území obce Fulnek rozkládá na obou stranách moravskoslezské hranice.
Katastrální území Lukavec u Bílovce je svou rozlohou 926 ha druhé největší území na Fulnecku. Na jeho rozloze se značně podílí lesní plocha, která je ze všech částí obcí největší a z celkové rozlohy Lukavce tvoří 46,5 %.
HISTORIE
V nedoložených zprávách se uvádí, že Lukavské údolí bylo osídleno okolo roku 1050. V roce 1062 se dále uvádí, že tu byla krčma a mlýn, rok vzniku Lukavce se nikde neuvádí.
Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1312. Lukavec byl malý rytířský statek. V roce 1377 Lukavec a osadu Požahy držel Kunata z Jakubovic.
Jiné prameny uvádějí, že první doložená písemná zmínka o Lukavci pochází z roku 1377 (Grünhagen-Markgraf, Lehens- und Besitzurkunden), kdy byl uveden jako Lukawicz.
Během pozdějších let se název několikrát obměnil. Jmenujme například v roce 1431 z Lukawcze; 1504 Lukawecz; 1720 Luk; 1736 Lukau; 1805 Luk, Lukau; 1835 Luk, Lukau, Lukawec; 1894 Luck, Lukavec. Poslední jmenovaný název trvá až do dneška.
Při určování významu místního jména se např. V. Prasek přikláněl ke slovu "křivolaký". Tomuto významu by odpovídal ukrajinský říční název Lukavycja "klikatý tok". Mezi dalšími formulacemi významu můžeme jmenovat "křívý", "luční", "litý, lstivý", "dravý, divoký" anebo dokonce "lstivý, čert".
V letech 1412 - 1435 patřil Lukavec Hanuši Skřípovskému, r. 1411 vlastnil obec Oneš Kyjovic z Lukavce a r. 1464 Jan z Lukavce. Už tehdy tu byl dvůr a mlýn.
Markéta z Dobroslavic a její dcera Kateřina z Lukavce darovaly r. 1500 Lukavci kus země a v roce 1504 Kateřina vložila ves s dvorem své dceři Kateřině Chlebovičovské, ta v roce 1512 vložila zase Lukavec a pusté Požahy bratřím Janu a Jiřímu Nedvíkovi z Jakubčovic. Ti Lukavec a Požahy roku 1513 prodali fulneckému augustianskému klášteru (probošt Cyril), je tu zmínka o klášterním pivovaru, který byl postaven z příkazu císaře Rudolfa II. (1576 - 1611).
V roce 1738 je v pozemkové knize již zmínka o dědičném fojství. V roce 1784 v rámci josefínských reforem, celé klášterní zboží bylo sekularizováno a stalo se státním majetkem, jako část pustějovského panství dočasně spravovaného z Nového Jičína, později správa panství sídlila většinou v Lukavci.
Roku 1825 prodal stát pustějovský velkostatek, ke kterému patřila obec Lukavec, rodině Čejků z Badenfeldu, která ho připojila k panství fulneckému. V roce 1842 přešel velkostatek Pustějov do rukou svobodného pána Christiána ze Stoskmaru. 10. října 1855 koupil celé panství belgický král Leopold I. pro svého syna prince Filipa, po smrti odkázal Filip panství svým dcerám, princeznám belgickým, které jej držely 17 let.
24. května 1922 bylo panství zabráno Čsl. vládou.
Obec byla po celý historický vývoj česká, jen s několika německými rodinami. Obyvatele se živili polním hospodářstvím, část jich pracovala v továrnách a manufakturách ve Fulneku a Bílovci.
Přes převažující české obyvatelstvo zde žilo 6 německých rodin. V říjnu 1938 přešla obec po okupaci do německých rukou. Byly likvidovány české spolky, organizace a knihovna. V roce 1940 za asistence německého četnictva byla zřízena německá škola a německá mateřská škola. Na nucené práce odešlo asi 12 občanů, ilegální činnosti se zúčastnili 3 občané a z nich 2 zahynuli v koncentračních táborech. Lukavec byl osvobozen začátkem května 1945.
VELIKONOČNÍ ZVYKY
Lukavec je svérázná vesnice s mnoha lidovými zvyky - konec masopustu, průvod masek po vesnici, večer pochovávání basy (končiny, hrachovina), vynášení smrtky "mařáka" na smrtnou neděli, "klapotání" ve svatém týdnu před velikonocemi, v neděli velikonoční jízda na koních, "jezdci okolo osení" (rajtování) - starý křesťanský zvyk, koledování na Tři krále, čerti a Mikuláš, roznášení betlémského světla na Štědrý den.
Klapotání
Klapotání pro nás znamená, že Velikonoce jsou již za dveřmi. V pondělí Svatého týdne začnou kluci oprašovat a opravovat klapotky a na Zelený čtvrtek po mši svaté se začíná klapotat. Babičky říkají, že zvony odletěly do Říma a tak je musí až do Bílé soboty do odpoledne nahradit "klapotáři".
V Lukavci bývala pětitřídka, takže ráno v šest hodin se klapotalo, aby se stihlo vyučování a před polednem to s kluky již jen šilo. Klapotky byly schované pod lavicí a když nastal konec vyučování tak se hned pospíchalo ke kříži u kostela, aby se stihlo polední klapotání. Dodnes tento kříž místní kluci před klapotáním třikrát obcházejí a říkají modlitbu:
"Stojí, stojí v poli kříž na němž umřel Pán Ježíš. Pozdravuj ho duše má, abys byla spasena."
Potom se obchází celá obec a klapotá se a to ráno, v poledne a večer. Na Velký Pátek je ještě o jedno klapotání navíc a to ve tři hodiny, kdy si připomínáme hodinu, kdy za nás zemřel Pán Ježíš.
Ve vesnici snad není muž, který by se někdy jako kluk nezúčastnil klapotání. Je to dodnes klukovská hrdost." V současné době je však účast kluků při klapotání velmi nízká, ale věřím, že tento zvyk nezanikne.
Jízda okolo osení
Další a také starší a oblíbenější zvyk v naší obci je tzv. rajtování nebo také tzv. jízda okolo osení. Je to starodávný křesťanský zvyk, jehož původ sahá až do středověku. Ve Fulnecké kronice je o této události zmínka uvedená asi těmito slovy:
"Po bitvě na Bílé hoře přepadávaly hordy rozpadlých vojsk města. Také naše město bylo přepadeno, ale za pomoci sedláků na koních, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, se podařilo útok odrazit."
"Rajtování" začíná v neděli před Velikonočním pondělím pravidelně ve 13:00 hodin u kostela. Jede se přes pole nad vesnicí a pak se objíždí horní konec obce. Dále přes louky do osady Nové Dvory. Zpívá se píseň asi z 15. století "Vstal z mrtvých". Po příjezdu do Lukavce z Kněžího pole se zpívá a hraje píseň "Aleluja, zdráv buď náš milý Spasiteli". Muzikanti zahrají jednu sloku písně a pak je svým zpěvem vystřídají jezdci na koních.
Vpředu před muzikanty a jezdci jede tzv. "Křížový otec"- Kreuzvater, který veze kříž od domu k domu a lidé jej uctívají políbením. Takto se objede celá obec. Kde je u statku velký dvůr a otevřou se vrata, udělají jezdci kolo ve dvoře. Jízda končí u pomníku padlých pod kostelem a za vyzvánění zvonů. Zde muzikanti zahrají tři sloky písně "Bože chválíme Tebe" a pak jezdci jednotlivě uctívají kříž a odjíždějí. Celá slavnost pak končí v místním kostele sv. Jana Křtitele svátostným požehnáním a průvodem jezdců a věřících okolo kostela.
Zvěst Zmrtvýchvstalého Krista se takto roznáší do polí a po vesnici již několik staletí. Myslím, že je to Bohu milý zvyk a neměl by zaniknout ani v dnešním světě. Dnes již sice není v obci 70 koní jako dříve, takže se koně dovážejí z okolí a již také "nerajtuje" tolik jezdců co kdysi za časů našich dědečků. V Lukavci se jezdilo i v době vlády ateismu a socialismu a i přes nátlak tehdy mocných, abychom od této jízdy upustili, se jezdilo a jezdit se bude dále.
Tato tradice je udržována v naší vlasti jen v Lukavci. Podobnou tradici udržují již jen v Německu Lužičtí Srbové. Jako naši předkové si tímto způsobem vyprošovali požehnání pro svá pole a pro celou obec od zmrtvýchvstalého Krista, tak i my se snažíme zachovávat dědictví a zvyky našich otců.
Zdroj: http://www.lukavec.info/
|
|